žárlivost
POZOR ZMĚNA!!!! PŘEDSTAVENÍ SE PŘESOUVÁ Z 28. ÚNORA O TÝDEN DŘÍV NA 21. ÚNORA 2013! Děkujeme za pochopení.
Hra uznávané autorky Esther Vilar je příběhem tří žen, které bydlí v jednom domě. Jedné je padesát pět, druhé čtyřicet a třetí něco přes dvacet. Všechny tři ale milují jednoho muže. Dramatické napětí dialogů, které ženy spolu vedou, je postaveno na skutečnosti, že se v čase hry osobně nikdy nepotkají. Díky autorčině smyslu pro humor se však tato hra o síle i ničivosti velké lásky podává s rafinovaným nadhledem a nadsázkou, což v režii Pavla Krejčího skvěle dokazují Martina Nováková, Kamila Sedlárová a Kristýna Kociánová.
Hra Žárlivost mi připomíná cibulku. Na první přečtení je velmi vtipná a chytrá. A trošku literární neboť je v dopisech (a nic na tom nemění fakt, že jde o poštu elektronickou).
Na druhé přečtení je to hra smutná a krutá. Tři postavy hry, tři ženy ve hře o jednoho muže najednou vnímám víc v jejich osamělosti, bezdětnosti, každou uzavřenou ve své cele, ve svém apartmánu jednoho obřího supermoderního domu. Každou z žen vidím v jisté chvíli plnou iluzí o své osobnosti, své hodnotě a svém vztahu, a každou v jiné chvíli zcela na dně, zděšeně zírající na střepy těchto svých iluzí. A málem i střepy svého života. Každá ze tří hrdinek Žárlivosti, jakkoliv jsou to ženy úspěšné, vlivné či nadějné, totiž odečítá svou hodnotu, smysl svého života od lásky, od vztahu s mužem. Jakoby samy o sobě nebyly ničím, jen prázdnou neodvratitelně stárnoucí slupkou, vskutku jen tím pouhým Adamovým žebrem. A když už nemají muže, nemají nic. Jen soupeřku, šťastnější sestru a na tu se pak upínají. Jakoby je při životě drželo jen to „elektronické vlákno“ vedoucí k „té druhé“ a skrz ni přece jen ke svému jedinému slunci – muži.
Další rozměr k vnímání této hry mi dala četba Muže na vodítku, zásadního díla Esther Vilar. Svérázná, kontroverzní filosofka a psycholožka v něm až extrémně černě popisuje jak ženy manipulují s muži a jak se muži nechávají manipulovat. Její pohled na vztah mezi pohlavími je tak provokativní a anti-feministický, zcela převracející běžný pohled na ženu jako oběť a muže jako agresora, že se vůbec nedivím, že sláva kterou autorce kniha přinesla byla převážně nepříjemná a hořká. V Muži na vodítku Vilar razantně pojmenovává své velké, zdá se, že celoživotní téma - destruktivní závislost, dobrovolné otroctví. Že ho lze dobře nahmatat i v její divadelní hře, se tedy není co divit. Pro způsob jakým ženy tvarují svou duši a život používá v této své knize termín sebedrezura ponižováním. Strašný a podle mě dost přesný termín. Ano, i postavy Žárlivosti Helen, Jane a Iris tak jednají, k takovému zacházení se sebou docházejí.
Esther Vilar evidentně ženy dobře zná a dokáže je nemilosrdně a skrz naskrz prohlédnout a popsat. To co vidí a odhaluje je možná někdy nepříjemné a kruté, ale ona sama krutá není. Říká „ kdo kritizuje ženy, ten pro ně něco dělá“. A navíc – ona neupírá ženám city a zranitelnou duši. A já si paradoxně právě v tom troufám vidět ve vtipném a přece bezvýchodném světě Esther Vilar jakousi naději.
Markéta Bidlasová